Moc se mi líbí automobily. Vzpomínám si, že jako malá desetiletá holka, jsem si říkala, že se už moc těším, až také budu mít svůj automobil. Jenomže moji rodiče i prarodiče mi vždycky říkali, že si ještě opravdu hodně dlouho počkám. Několik let si budu muset počkat, než mi bude osmnáct let, abych si udělala řidičské oprávnění, ale také si vzpomínám, jak vždycky můj dědeček mi říkal, že se opravdu bojí, až budu mít já někdy v budoucnu řidičské oprávnění. Protože jsem vždycky říkala dědečkovi, že miluji rychlou jízdu a že se těším, až budu mít řidičské oprávnění, že budu jezdit opravdu rychle.
Samozřejmě, že se tohle nelíbilo nikomu. Akorát můj dědeček, který už měl dvě autohavárie, za které ale samozřejmě vůbec nemohl, protože do něj dvakrát naboural opilý řidič. Dědeček samozřejmě nikdy nic nenadýchal, protože můj dědeček se snaží jezdit opravdu opatrně a také chce řídit podle předpisů. A nemá rád rychlé jízdy a také nemá rád nebezpečné manévry za volantem. Kdyby se takhle choval každý jako dědeček, tak si myslím, že by asi žádná havárie nebyla, možná tak jednou dvakrát do roka, a to třeba jenom z nějaké nepozornosti. Ale dědeček se opravdu snaží být co nejlepší řidič. To já bych asi taková nebyla.
Samozřejmě, že už řidičské oprávnění mám. Ale už mi dochází body. Říkala jsem si, že než abych přišla o řidičák, že už raději budu jezdit opatrně, opravdu nechci, abych přišla o řidičské oprávnění, protože dojíždím do školy, která je dvacet kilometrů od mého bydliště a rozhodně bych nechtěla jezdit autobusem, autobusem sem jezdila dříve. Je to sice takové pohodlné, ale zase nebaví mě čekat na autobus. Někdy, když třeba autobus má zpoždění. Třeba venku mrzne, tak je to opravdu hrozné. Je to katastrofální! A v létě to tam zase zapáchá. Asi víte, co tím myslím. Takže jsem ráda, že nyní mohu mít automobil, který si opravdu šetřím.